vinný hrozen panorama obce Vrbovec
ZÁKLADNÍ INFORMACE

ZASTUPITELSTVO

ÚŘEDNÍ DESKA

DOKUMENTY

STRUČNÁ FAKTA

PODBROBNÉ INFORMACE

POVĚSTI A POZORUHODNOSTI

TIPY PRO NÁVŠTĚVU

FOTOGALERIE

KONTAKT

FIRMY A SLUŽBY

NÁVŠTĚVNÍ KNIHA

ODKAZY

HOME



Webmaster Ondřej Korecký ©2003

Pověsti a pozoruhodnosti

SPOLEK PŘÁTEL HROZNOVÉ KOZY

historická pečeť Spolek přátel Hroznové kozy byl založen v roce 2004 na základě pověstí o Hroznové koze, které se objevily v knize O znojemské věži autora Jiřího Svobody. Jde o pověsti situované do Vrbovce a jeho okolí, které v průběhu 90. let 20. století autorovi poskytl ve Vídni žijící vrbovecký rodák Hans Zuckriegel.
Spolek přátel Hroznové kozy je nepolitickým, dobrovolným a zájmovým sdružením občanů usilujících o oživení starých zapomenutých vinařských tradic spojených s postavou Hroznové kozy. K hlavním cílům činnosti spolku patří:

  • Vyhledávat a získávat staré archivní materiály, informace a artefakty související s vinařstvím a tradicí Hroznové kozy.
  • Usilovat o obnovení zvykosloví spojeného s tradicí Hroznové kozy.
  • Zveřejňovat získané prameny na svých internetových stránkách, v publikacích odborného i populárně naučného charakteru, mapách, propagačních materiálech i firemních označeních, značkách a známkách, včetně propagace města a regionu.
  • Přispívat k propagaci dobrého jména znojemského vinařství, vinohradnictví a vína a s ním spojených aktivit, zejména chovu koz.
  • Obohacovat a spoluvytvářet kulturní povědomí a vztah ke krajině a regionu.
  • Zapojovat se podle svých možností do organizování kulturních akcí a obohacovat a rozvíjet je v duchu spolku.
  • Navrhovat a podporovat vznik nových, či rozvoj stávajících turistických pěších, cyklistických a jiných tras a stezek.
  • Podporovat a iniciovat vznik organizací stejného zaměření na území jiných států (např. Rakousko, Francie).
  • Sjednocovat a zastřešovat aktivity kolem Hroznové kozy ve prospěch celého regionu a prosazovat Hroznovou kozu jako symbol, kterým se bude region prezentovat navenek.

    Dne 4.2.2005 se Vrbovec stal první obcí, která je členem Spolku přátel Hroznové kozy.

    Adresa a možnost kontaktu:
    Spolek přátel Hroznové kozy
    U Branky 10
    669 02 Znojmo
    tel: 721 853 348
    email: hroznovakoza@tiscali.cz
    www.hroznovakoza.cz

    Zdroj: Stanovy Spolku přátel Hroznové kozy, Skládačka Hroznová koza


    ZAVÍRÁNÍ HORY S HROZNOVOU KOZOU 2005

    Dne 10.9.2005 uspořádal Spolek přátel Hroznové kozy na Kraví hoře akci Zavírání hory s Hroznovou kozou. Akce začala u kostela v Konicích, kde proběhla motlitba a svěcení nových hotařských kytic z třezalky, pelyňku a pupavy. Na okraji vinohradu pak byly spáleny loňské kytice a na hotařské tyče byly navázány kytice nové. Jedna z hotařských tyčí zde byla vztyčena a zalita vínem. Při té příležitosti se střílelo do všech světových stran, hotaři složili hotařskou přísahu a přítomní se pomodlili modlitbu vinařů ke sv. Urbanovi. Poté prošel průvod účastníků přes vinice k Sedlešovicím, kde byla vztyčena další hotařská tyč. Tyto hotařské tyče nebo též hory mají chránit dozrávající hrozny před bouřemi, krupobitím a jinými zly. Vztyčením hotařských znamení se hora uzavírá, je zakázán vstup do vinic, aby před sklizní mohla Hroznová koza se svou rodinou v klidu dokončit svou práci. Mladé kozičky budou v tomto období ze svých vemínek plnit bobule hroznů sladkým hroznovým mlékem. Kozel s kozlíky bude za prvních mlh masírovat slupky bobulí až zjemní a budou úplně tenké. Nad tím vším bude bdít Hroznová koza a bude udělovat dobrým vinařům chválu, těm špatným pak hanu. Další hotařská tyč byla symbolicky vztyčena u kláštera v Louce. Účastníci pochodu se poté odebrali do štukových sálů kláštera v Louce na ochutnávku vzorků vín pořádanou v rámci prestižní mezinárodní soutěže vín Vinoforum 2005. Akci dokumentují snímky ve fotogalerii.
    POVĚSTI O HROZNOVÉ KOZE

    Do okolí Vrbovce je podle starých lidových vyprávění a pověstí situováno působení Hroznové kozy. Hroznová koza jako božstvo, které již od časů boha Dionýsa, ochraňuje vinohrady, víno a vinaře, a zvyky s ní spojené patří k prastarým vinařským tradicím a je známé v mnoha zemích.
    S laskavým svolením pana Jiřího Svobody uvádíme ty pověsti o Hroznové koze, kde je přímo zmíněna obec Vrbovec nebo její obyvatelé. Pověsti jsou převzaty z knihy od Jiřího Svobody O znojemské věži a jiné pověsti I. díl, vydalo nakladatelství SWAN s.r.o. ve Znojmě roku 2000.

    Rok s hroznovou kozou | Proč má hroznová koza na čele lysinu

    Rok s hroznovou kozou

    Hroznová koza s celou svou rodinou má velmi staré a vznešené příbuzenstvo. Již starořecký bůh Dionýsos na sebe brával podobu kozla. Tak ho jeho otec Zeus proměnil v kůzle, aby ho ochránil před zlobou bohyně Héry, nebo v kozla, když bohové prchali do Egypta před zuřivým Tyfónem.
    V některých řeckých vínorodých krajích stávala uprostřed vinic bronzová socha kozla, která měla révu chránit před škůdci a chorobami.
    Kozu nebo kozla jako vtělení boha úrody znali od pradávna v německých zemích, ve Švýcarsku, Rakousku, Norsku, Estonsku, v Čechách i jindy. Tak se v popisu tamějších starých zvyků setkáváme s Obilnou, Žňovou, Ovesnou či Hrachovou kozou.
    Do této společnosti bezesporu patří i jihomoravská Hroznová (Vinná) koza a Hroznový kozel. Jejich pojmenování je překladem nářečního Weinbagoass a Weinbabock (Weinbeerziege a Weinbeerbock), neboť vinařství na Znojemsku i v sousedních vinařských oblastech byl téměř výhradně záležitostí Němců. Když byli po druhé světové válce nuceni odejít, podařilo se sice pěstování révy i výrobu vína udržet a dovést je k dnešní, bezesporu vysoké úrovni, ale tradiční "vinná kultura", tj. zvyky, pověry, písně, pověsti apod., zmizela se svými nositeli.
    Vyprávění a pověsti o svérázné kozí rodině a jejích povedených kouscích jsou situovány do jižní části Znojemské vinařské oblasti, především do okolí Vrbovce.
    ZIMA
    Hroznová koza přežívá i s kůzlaty zimu ve vinohradech. Všem zbělal kožich, aby nebyli na sněhu příliš nápadní, a vůbec o nich není v tomto ročním období příliš slyšet. Hroznový kozel vydal na podzim hodně sil, a teď odpočívá v teplé stáji. Do vinohradu se vrátí až na jaře.
    Mezi Vánocemi a Novým rokem chodívali na koledu hotaři a prosili vinaře o malou odměnu. Při obchůzce vodíval hotař nazdobenou kozu. Dostával pro ni seno a pro ženu a děti vánoční pečivo. Vinaři mu také dávali nepatrné spropitné a určité množství vína. To sléval do sudu na malém vozíku, který mu táhla koza. Nashromáždil tak celé vědro vína.
    JARO
    Na Velikonoční pondělí vypouštěli chlapci symbolicky Hroznového kozla do vinohradu za Hroznovou kozou, která už vklouzla do hnědého kožichu. Musí teď lízat révu a sát z ní tak dlouho, až z řezů začne kapat míza. V tom jí pomáhala nesčetná kůzlata, která přihopsala ze všech stran. Kozlovi narostly přes zimu nové silné rohy, jimiž teď trká lenochy.
    Kůzlata si vždy našla trochu času na všelijaké taškařiny, dobírala si lidi a zjevovala se jim v nejrůznějších podobách. Občas se k nim připojila i matka. Dovedla se učinit neviditelnou, a tak lidé nikdy neměli jistotu, jestli je nesleduje, zda jsou pilní a hodní, neboť právě ona rozhoduje o tom, jaká bude v tom či onom vinohradu úroda.
    LÉTO
    V pozdním létě, než začnou mlhy, se kozí rodina připravuje na podzimní vypětí sil. Lidé jim v tom pomáhají. Vztyčují hotařské tyče (znamení), které chrání dozrávající hrozny před bouřemi, krupobitím a jinými zly. Vstup do viničních hor je zakázán, a tak může kozí rodina v klidu dokončit svou práci. Vemínka koziček jsou naplněna sladkým hroznovým mlékem, kterým nyní plní bobule hroznů. Kozel s kozlíky masíruje za prvních mlh slupky bobulí, až zjemní a jsou úplně tenké. Hroznová koza, které náleží vláda nad tím vším, v těchto dnech uděluje uznání a chválu dobrým vinařům, ale také hanu těm špatným. Tak se stává, že někde hrozny nádherně dozrávají, jiné zničí kyselý červ.
    Když našel někdo při práci ve vinici koncem července nebo počátkem srpna první zralé hrozny, tzv. Trumandln, vzal je dětem. Těšívaly se na ně stejně, jako na chléb od zajíčka. Trumandln byly pozdravem od Hroznové kozy a znamenaly počátek tříměsíčního zrání vína.
    PODZIM
    Vinobraní, to jsou vinařské žně. Všechno, co má ruce a nohy, pomáhá sbírat. I děti nemusí do školy a přikládají ruce k dílu. Když některý sběrač narazil na hlavu se zvlášť krásnými hrozny, volal na ostatní: "Podívejte, Hroznová koza nechá pozdravovat!"
    Stávalo se, že sběrač některé hrozny i při největší pozornosti přehlédl. To se pak říkalo, že ho Hroznová koza na chvíli oslepila, aby něco zůstalo pro ni a pro její děti. Staří vinaři nechávali hrozny viset záměrně, aby byla koza spokojená.
    Asi týden po vinobraní se vinice otevřely a chudina a děti mohly vyrazit na paběrkování (Oftales, Hastrlíz apod.). Všechno, co zůstalo viset (co koza nepobrala), si mohli odnést nebo sníst.
    Hned po vylisování hroznů vtrhl do sklepa Hroznový kozel se svým potěrem, aby udělali z moštu víno. Jak to mohou dokázat, nevěděl nikdo, jen to si vykládali, že při tom musí nepřetržitě skákat, bouřit a vůbec divoce řádit. Také se šuškalo o boji kozla se zemními duchy, kteří to všechno chtějí zmařit. Jak prudce a bouřlivě ten boj probíhal, se někdy dalo slyšet i zvenčí, ale dovnitř se nesmělo, neboť kozel prý nesnesl, aby ho při práci nebo boji kdokoli pozoroval. Opovážlivci, který se během kvašení odvážil přece jen do sklepa sejít, se okamžitě začala plést pod nohama kůzlata, kozel se na něj vrhl zezadu, zhasil mu svíčku a sevřel mu hrdlo tak silně, že pokud rychle nevyběhl ven, padl mrtev k zemi.
    Tato poněkud drastická interpretace měla varovat před nebezpečím otravy kysličníkem uhličitým, který se při kvašení vína uvolňoval.
    Když je víno hotovo, odtáhne kozel se svými zpět do vinic a tančí s Hroznovou kozou radostí, že zemní duchové byli poraženi a že se dílo podařilo. Když vítr zvedl podzimní mlhy, mohli jste je spatřit, jak skáčou a radují se, a za větrných nocí až do vsí doléhal z vinic jejich veselý mekot.
    Když se unaví, vklouznou do sklepů a dopřejí si tu jeden, tu dva hlty vína. Možná vám bude někdo tvrdit, že se víno odpařilo nebo vsáklo do dřeva sudů, ale my víme své, že?
    Ve dnech mezi vinobraním a svatým Martinem bývalo zvykem obdarovat dobré přátelé Hroznovou kozou. Železná nebo dřevěná kostra, pokud možno s pravými kozími rohy a ocasem, se bohatě ozdobila ovocem, barevnými vinnými listy s hrozny, břečťanem, brčálem, květinami a barevnými fábory. Taková Hroznová koza měla přinést do domu obdarovaného štěstí a zdraví.
    Na prahu zimy nastalo pro vinaře klidnější období. V hospodě teď bývá plno. A jednoho dne pozve hospodský všechny svobodné mládence na ručení za Hroznové kozla. Omladina pak napochodovala s kozlem vyřezaným ze dřeva k hospodě, na jejímž prahu je vítal krčmář. Chlapci prohlašují, že kozla chytili, neboť jeho síly jsou u konce, dokonce i jeho rohy zmizely. Teď potřebuje teplé místo, kde by přezimoval. Hospodský je zve dovnitř, kde všichni zasednou za stůl. Kozla postavili doprostřed a zanotovali píseň na jeho počest. A pak už se jedlo, pilo a hodovalo. Hospodský slíbil, že se o kozla bude dobře starat, aby do jara nabral sil. Hospoda se otřásá smíchem, zpěvem, občas všichni vstanou a znovu provolávají slávu kozlovi i jeho družce...
    A zatím venku, ve vinohradech dopadají na zmrzlou zemi první sněhové vločky, jasné hvězdy se třpytivě chvějí na černé noční obloze a rafie vesmírného orloje se pomalu, ale nezadržitelně sune opět k jaru.


    Proč má hroznová koza na čele lysinu

    Již jsme si řekli, že Hroznová koza prováděla ráda všelijaké taškařice, bláznoviny a že si s oblibou dobírala lidi, kterým se zjevovala v nejrůznějších podobách. Občas jim vyvedla i dosti zlomyslné kousky a někdy se jí to nevyplatilo. Jednou uviděla na vinici pracovat mladého pohledného chasníka. Věděla, že je svobodný, ale že se má brzy ženit, neboť se zasnoubil s jedním děvčetem z Vrbovce. Ale snad proto, že se zrovna nudila, nebo že ho chtěla podrobit zkoušce, to se už sotva dozvíme, proměnila se milá Hroznová koza v pěknou dívku a začala pracovat poblíž budoucího ženicha. Nápadná přitom nebyla nikomu. Ženich si říkal, že tatík asi najal novou děvečku, a lidé v okolních vinohradech ji zase považovali za jeho snoubenku. Zpočátku si tedy oba hleděli práce, pak ale děvče občas hodilo po mladém pánovi očkem, tomu to neušlo, kdo by se konečně nepodíval rád na pěknou holku, pak o něj jakoby nechtěně zavadila ...
    Hroznová koza prostě z rozmaru rozehrála všechno své svůdnické umění, takže k polednímu už byla mladá dvojice rozesmátá, žert stíhal žert, a oběma připadalo, že se znají nejmíň sto let.
    Ani si nevšimli vozu, který vjel do vinice. Stála na něm mladá zachmuřená dívka. Zachmuřená byla proto, že už z dálky pozorovala, jak jakási cizí fuchtle obletuje jejího milého, který vůbec nevypadal, že by ho to snad obtěžovalo. Ona to totiž byla ta snoubenka z Vrbovce. Dnes už to tolik neznamená, ale kdysi měli Vrbovečtí pověst neohrožených rváčů a také tamější dívky dávaly přednost činům před dlouhými řečmi.
    Zkrátka ta snoubenka slítla z vozu jako blesk, a než bys řekl švec, držela svou sokyni za pačesy a vláčela ji po vinici. Co přitom křičela a jak jí nadávala, raději zamlčme. Pak ji povalila na zem a trhala a rvala jí z hlavy chomáče vlasů. Vtom se zablesklo a ta cizí holka jí pod rukama zmizela. Vítězka měla najednou v dlaních místo dívčích vlasů chomáče bílých kozích chlupů!
    Teď se teprve všem, co se seběhli, aby sledovali tu nádhernou rvačku, rozbřesklo, kdo je ve skutečnosti ta poražená dívka - Hroznová koza!
    A hned byli všichni chytří a mudrovali, že to se nemělo stát, že z toho nemůže vzejít nic dobrého, zkrátka strašili a malovali čerta na zeď, že Hroznová koza byla strašlivě uražena a že se určitě mladému páru pomstí. Ale ženich řekl: "Co by se mstila, když nebyla v právu." A byla svatba, pak se rodily děti, jedno krásnější než druhé, a žně se vyvedly, a vinobraní také ... a z toho nakonec všichni poznali, že se Hroznová koza mstít nebude, že naopak mladým manželům požehnala. Ona totiž taková Hroznová koza dovede být velkorysá. Na rozdíl od většiny lidí.
    A ta lysina, kterou má od těch dob na čele, jí docela sluší.